VALAŠSKÁ LEGENDA

Když Pámbíček dělil mezi lidi kraje,
Slovákovi zem dal, révy žár kde zraje,
Hanákovi zase žitné, řepné lány -
jenom starý Valach stál tu zadlubaný.

"A co bude se mnou? Vždyt' jsem tady taky,
milý Pámbíčku a nejsem ledajaký!"
zhorka usiluje Valach o své právo,
zrudl, nasupil se víc, než bylo zdrávo.

Pámbíček se dívá - neví co má říci
jenom hledí do těch rozpálených lící.
Ví, že před vrchností nerad hrbí záda
Valach od jakživa zlá tu bude rada.

"Dostanete všeci, pěkně podle řádu,"
Pámbíček už praví, hladě bílou bradu.
"Ti už mají svoje - a ty za své vzdory
vedle nich mít budeš jenom černé hory.

Ty ti budou šumět stále do roboty
a přes všecky těžké klopoty a sloty
milé tobě budou Valášku ty starý,
že už nezatoužíš nikdy přes kotáry!"

Klopí zraky Valach, rozvažuje chvíli,
vrtí sivou hlavou, k čaganu se chýlí
a pak Pámbíčkovi, jak to myslí, praví:
"At' je to jak chce - dej nám Pámbu zdraví!"

S Pámbíčkem si pleskli na domluvu v dlaně
- a už čárá Valach vrchem ke své straně,
ke svým horám černým jako perut' vraní,
aby v nich tam zůstal navždy, do skonání ...
 
 
Opsáno ve Valašském muzeum v přírodě v
Rožnově pod Radhoštěm